1988-1997 POHLED Z ODSTUPU 279 KM Na počátku bylo prázdno. Nehybné prázdno kulturního bezčasí a umělé bezdějinnosti Husákovy normalizační éry. Atmosféra domácího naplnění Orwellovy literární vizeje jen těžko z dnešního odstupu sdělitelná komukoliv, komu nebylo prožívat 70. a 80.léta v českých zemích. Jistě, lze analyzovat anatomii a fyziologii režimu, který uměl jen Gabčíkova, lze sestavit reprezentativní soubor staveb, které by dokumentovaly oficiální nudu a resignovanou šeď dobové imitace skutečné architektury, lze popisovat prázdnící se ghetta, do nichž byla zahnána architektonická tvorba a myšlení. Jak ale skutečně přiblížit dobu, kdy prostá poctivost tvorby a řemesla byla věcí vzdoru a překonávání obludného kvanta překážek, kdy za každou kvalitní stavbou jezdili nejen odborníci, kdy se jencksovská a venturiovská zvěst nového architektonického myšlení šířila podzemními kanály a kdy se díla z časů regulérního vztahu architektury a společnosti proměňovala ve skleněné těžítko Orwellova Winstona Smithe? Příznačnou dobovou ambicí bylo mít se alespoň snesitelně, nedostat se do potíží, neupozornit na sebe. Stejně jako každá jiná, je i tato charakteristika samozřejmě stejně platná jak pro stav společnosti, tak pro stav architektury. Vyrostla tu ale zároveň generace architektů, jejíž ambice vyčněla z unifikovaného přežívání o závratný počet řádů. Ne sebeprosazení, generační názor, směr, negace. Co také negovat? Touto ambicí, jež byla i nebyla generační, nebylo nic menšího, než OBNOVA ARCHITEKTURY. Dokáže budoucí historik architektury pochopit? Na počátku bylo prázdno lokální příchuti. Přitažlivá charakteristika Brna, jíž je prolínání atributů života velkého a malého města, modifikovala i atmosféru husákovského bezčasí způsobem prostým jakékoliv přitažlivosti. Absence tehdy střední generace, jeden z výrazných dobových atributů, zde, alespoň v architektuře, nabyla rozměru absolutního. Prehistorii sdružení Obecní dům tak tvoří vzájemné shledávání a ražení cest z izolace. Od počátku 80.let se po zvolna, ale brzy cíleně vytváří sílící seskupení názorově blízkých architektů. Krusta, pod níž se začíná skrytě obnovovat to, co zakládá architekturu v jejím skutečném smyslu, má v Brně jméno Stavoprojekt. Instituce, do níž byla už třetí desetiletí násilně svedena architektonická tvorba a podrobena umělému řádu socialistického velkoprůmyslu a jeho byrokracie, přijala kukaččí vejce. Od poloviny 80.let je jeho sdílené intelektuální klima syceno přednáškami osobností, které nepřijaly dobové nahrazení teorie ideologií a architektury výstavbou. Přijíždějí Jiří Ševčík, Miroslav Masák, Vladimír Šlapeta, Petr Rezek, teoretikové, architekti, historikové architektury, filosofové... Navázané kontakty se rozšiřují a prohlubují. Formující se okruh ale není odkázán jen na "importované" podněty. Je tu bohatý fond památek moderní architektury a schopnost se společně zmocňovat jejich poselství. K přednáškám, které se sdružují v dramaturgicky promyšlený cyklus, přistupuje stejně propracovaná dramaturgie výstavní, vracející jména, vyloučená z režimního obrazu výtvarného vývoje posledních desetiletí. Těžko již určit přesný bod, kdy prehistorie Obecního domu přešla v jeho historii. Pravidelná setkání se datují od března 1989. Datum 6. září 1989 nese prohlášení, do jehož textu se podařilo hutně vtělit dosavadní usilování, sebereflexi a cíle: "Práce architektů ovlivňuje život lidí, celé společnosti. Jestliže jsme tedy v naší činnosti omezováni nedobrým řízením, protiekologickými rozhodnutími, překonaným myšlením, nehospodárným způsobem stavění, neúctou k historickým hodnotám, snižováním společenského významu kultury, nemůžeme a ani nechceme se s tímto stavem smířit. Pocit odpovědnosti za další osud naší architektury a vědomí, že neexistuje organizace, která se našimi problémy aktivně zabývá a prosazuje je, nás vedou k založení volného sdružení Obecní dům. Volné sdružení Obecní dům vzniká jako volné společenství lidí majících vztah k architektuře, stavění a životnímu prostředí, které cítí stále silnější potřebu vzájemné komunikace, potřebu scházet se, diskutovat, pořádat výstavy a další akce, zaujímat stanoviska k problémům a hledat jejich řešení." Nelze již přehlédnout, že vedle Prahy a Liberce vznikla také v Brně silná enkláva nezávislého myšlení. Hnutí architektonické, pokud chápe architekturu komplexně, je z její podstaty přirozeně hnutím politickým. A ambice Obecního domu je svrchovaně komplexní. Stejně komplexní může být myšlenka kritiky společnosti architekturou, s níž přišla předválečná avantgarda. Ani v nepočetném brněnském hnutí odporu proti toporné státní moci a všestranné devastaci, které vystavuje město její místní reprezentace, tak nelze příslušníky Obecního domu přehlédnout. Určující úběžník se neztrácí: Brněnské forum, veřejné protesty, podpisové akce Iniciativa kulturních pracovníků a Několik vět a sbírky ve prospěch disentu provázejí intenzívní přípravy dokumentu Charty 77 o stavu české architektury a stavebnictví, iniciované Václavem Havlem a organizované Miroslavem Masákem. Dokončení dokumentu předběhly události listopadu 1989. Předběhl je také otevřený dopis Obecního domu předsedovi vlády Pro harmonickou architekturu, formulovaný Janem Sapákem, manifest, k němuž se přihlásily stovky architektů. Text, který jistě neunikne budoucímu historikovi architektury. Vše, co bylo domyšleno a připraveno na sklonku 80.let, se úročí od prvních okamžiků obnovy skutečného života. Příslušníky Obecního domu najdeme jak tam, kam se po desetiletích tupého výkonu moci vrací skutečný život politický, tak tam, kde je třeba prázdné profesní rituály a mrtvé byrokratické struktury nahradit skutečným životem architektonickým a fungující profesní organizací. Do naplňování projektu budoucnosti patří konečně i výrazný podíl okruhu Obecního domu na oživení brněnské fakulty architektury. Obrys prvotní ambice a jejího naplnění jsme pomocně nazvali komplexním. Nemůže v něm chybět jazyk, jímž jsou psány dějiny architektury: stavby. Uhelným kamenem mezi prehistorií a historií Obecního domu tak jsou především říční lázně Riviéra. V poklidné přírodní enklávě údolí Svratky v brněnské čtvrti Pisárky. obtékané chaotickým rytmem města, lze číst podstatné body geneze a charakteristiky Obecního domu. Právě nad urbanistickou koncepcí a projekty jednotlivých budov krystalizovalo od poloviny 80.let jádro Obecního domu, také řečí architektury se precizoval sdílený názor na poslání architektury, kontextuální vazby. výraz. artikulovala resonance se silnou tradicí brněnské moderní architektury, koncentrovanou blízkým výstavištěm. Říční lázně Riviera tento názor manifestují bez siláckých gest, obvyklých pro generační vystoupení. Ani prvek negace není halasně manifestován, k megalomanii režimní nearchitektury se budovy Riviera prostě otáčí zády tak. jak se její budovy otáčejí zády k dopravní stoce, která rekreační areál z jedné strany ohraničuje. Vztažení k tradici se děje z pevně kotveného aktuálního horizontu a obešlo se bez povrchní imitativnosti a deklarovaného lokalismu. O to více vrstev resonance dokáže nabídnout. Také rekonstrukce paměti přírodního místa, obnovující průběhem bazénu průběh neznásilněné Svratky a v terénních úpravách pietně uchovávající staré stromy. je manifestací bez okázalosti. Spartánská střízlivost ponechala prostor pro romantické významy, spojené s lidovými říčními lázněmi, doslovný kult kvality a poctivosti nezbytněl v ubíjející perfekcionismus. Zrodil se tu i další atribut. Který už nepřestane stavby příslušníků Obecního domu výrazně charakterizovat: Riviera je dílem svrchovaně autorským a zároveň nesečitelné rysy skupinové příslušnosti. Polistopadovou periodu Obecního domu vyznačuje samozřejmě široký rozliv. V explozivním oživení stavební aktivity přibývá realizací, přehledná mapa spřízněných okruhů architektů, zaměstnaných v několika málo projekčních organizacích, se mění v bohaté spektrum privátních ateliérů. Budoucí historik architektury nezaznamená ale v tvorbě okruhu architektů Obecního domu šev velkého historického předělu sklonku roku 1989. Riviera není jediným dílem. které obě periody svou genezí propojuje a ukazuje nezávislost podstatného směrování Obecního domu na aktuálních podmínkách. Nezaznamená ani desintegraci. V ryze mechanické periodizaci osvědčuje druhá perioda míru přípravy v periodě první. Obecní dům se s návratem civilizovaných poměrů nerozpadl jako tolik jiných uskupení. jejichž existence se ukázala jednostranně sebezáchovná a tedy paradoxně příliš závislá na tlaku, jemuž čelila. Určující program. tak prostě nazvaný OBNOVA ARCHITEKTURY či USILOVÁNÍ O ARCHITEKTURU a tak poctivě míněný. se nemohl vyčerpat. Náhle se otevírající možnosti nemohly zaskočit ty. Kteří jejich otevření připravovali, názorový a tvůrčí pluralismus byl ve směrování Obecního domu zákonem od jeho prvopočátku. Pro budoucího historika architektury tak bude i v mnohosti a různorodosti autorů a staveb příslušnost k Obecnímu domu patrná. I z odstupu mu zřejmě v obrazu architektury českých zemí 90.let vyvstane okruh, který bude spojovat nikoliv vnějšková formální příbuznost. ale spíše rysy, zhmotňující ve stavbách to, co bychom trochu nadneseně mohli označit jako étos Obecního domu, klima sdílených hodnot a východisek, citlivé pole vzájemných vlivů a korektivů. Svou roli tu sehraje nesporně i zřetelná kulturně geografická příslušnost staveb. Program obnovy architektury přirozeně obsahuje i tento rozměr. obnovu toho. co po téměř jedno století vytvářelo specifický fenomén brněnské architektury. V obecné nivelizaci, prováděné pod heslem budování nové socialistické kultury, byly zapomenuty konstitutivní odlišnosti Čech a Moravy, Prahy a Brna, ať již dané odlišnou historií, odlišným politickým a hospodářským postavením obou kulturních regionů, odlišnou mírou podílu německého a židovského živlu či odlišnou gravitací k evropským kulturním centrům. Z produkce architektů Obecního domu lze vyčíst nové pochopení kulturních a architektonických charakteristik brněnského prostředí. Obnova orientace k vídeňské architektuře reaguje nejen na nejpřirozenější kulturní gravitaci k nejbližšímu centru. Vracejí se s ní také charakteristiky, které zakládají podstatnou část specifičnosti fenoménu brněnské moderní architektury. nedogmatičnost, přirozená vkusová nechuť ke krátkodechým extrémům a přísné stylové vázanosti a jednosměrnosti, rafinovaná vytříbenost, komplexnější chápání architektonické úlohy a městského prostředí, duch tolerantního pluralismu a dimenze. schopné laskavě propojovat velkoměstský a maloměstský svět. Studium anatomie městského prostředí a jeho staveb sahá od makrostruktury k mikrostruktuře. Je tu další faseta programu obnovy architektury, likvidující umělé oddělení územního plánování, architektury a uměleckého řemesla. Na jedné straně celek města, jeho čtvrtí, brněnský Ring, na straně druhé parter, portály, drobný detail. Podrobné znalectví, propagace, všestranná snaha o záchranu a dořešení dochovaných hodnot. Mezi makrostrukturou a mikrostrukturou není rozdíl ani v tvorbě. Na jedné straně územní plány, urbanistické studie, nemocnice. obchodní centra. bankovní budovy, na straně druhé s pietou a detailní precizností rekonstruované portály a dláždění drobných zákoutí, sebezničující dohled nad řemeslným provedením. Bezpečné podložení dialogu, který je s historickým prostředím a jeho prvky veden, dovoluje individualizaci. Vyústí-li v pietismus, nečpí alibismem bezradnosti. je-li veden na opačné hraně, nekončí arogantním překřičením partnera. Není dobré architektury bez pokory. ale ani bez sebevědomí. Sebevědomí architektury snadno zbytní bez korektivu. Étos Obecního domu, pokora před vrcholnou a nevyčerpatelnou ambicí USILOVÁNI O ARCHITEKTURU je dostatečným korektivem. Tato ambice není silným brněnským uskupením proklamována, ale už déle než jedno desetiletí stavěna. Brno se vrátilo na architektonickou mapu Evropy a nehrozí, že by je na ní budoucí historik architektury nenašel. Vladimír Czumalo