1988-1997 ROZHOVOR MIROSLAVA MASÁKA SE ČLENY SPOLKU OBECNÍ DŮM BRNO Miroslav Masák: Obecní dům vznikl před deseti lety. Tehdy vás kromě mládí mohl spojovat váš postoj k estabilishmentu, kritika společnosti a tehdejší odborné praxe. Co vás spojuje dnes? Tomáš Rusín: Kritika společnosti a současné odborné praxe. Jan Sapák: Je to společná páteř, společný jazyk, shodné pojmosloví, které běžně užíváme, velká míra názorové shody. Aleš Burian: Ale už to není názorová jednota. Jindřich Škrabal: Je to pocit sounáležitosti, solidarita v problematických situacích, do kterých se dostáváme. Tomáš Rusín: Snad se dá mluvit i o generační závislosti, jsme poměrně uzavřená skupina s jakýmsi generačním krunýřem, který nás chrání. Miroslav Masák: Společné práce jste začali ještě před listopadem návrhem Riviéry. Byla to značně symbolická úloha. Od té doby jste realizovali několik desítek nových staveb, rekonstrukcí a interiérů. O tom se mojí generaci mohlo jen zdát. Nasazené tempo zatím nepolevuje, vašich zkušeností přibývá. Máte čas se o ně dělit? Petr Todorov: Příležitostně ano, není mnoho času. Ale máme společná měřítka pro dobrou architekturu, kterými si automaticky své práce poměřujeme. Pozorně sledujeme, co kdo z nás dělá. Tomáš Rusín: Rozhodně se s novými zkušenostmi netajíme. Vzájemně se informujeme i varujeme. Ale nejde jen o naše zkušenosti, podobná je situace i v Praze a jinde a my v tomto smyslu uzavřeni nejsme. Brno je tak velké, abychom se nemohli vzájemně míjet, v tom máme určitou výhodu. Miroslav Masák: Vaše projekty jsou přitakáním rozumnosti tak, jak o ní mluvil Josef Šafařík, totiž, že rozumnost je svoboda, která se ptá, co je nutné, že je to rozum, který se táže věcí, čím jsou. Kde jsou kořeny vašeho postoje? Kdybychom srovnali několik vašich prací, našli bychom jejich společného jmenovatele? Tomáš Rusín: Snad je to stejná míra abstrakce, podobná schopnost abstrahování zčásti odvozená od naší bezprostřední zkušenosti se stavbami předválečného období. Jan Sapák: Malá přítomnost dekorativismu. Gustav Křivinka: Asi se nedá jednoduše konstatovat, že všichni uvažujeme shodně, že naše práce jsou stejné. Jsou to dvě skupiny. Michal Říčný, Vladimír Čuhel, Petr Todorov a další a skupina naše: Aleše Buriana, Tomáše Rusína, Ivana Wahly. Miroslav Masák: A co Petr Hrůša a Petr Pelčák? Tomáš Rusín: To je vlastně třetí skupina, takže je vidět, jak by bylo takové dělení ošidné. Ivan Wahla: Společné je snad i to, že u různých zakázek jdeme především po věcné stránce problému. Miroslav Masák: Myslím, že často se setkáváme s tvrzením, že vaše práce jsou pokračováním předválečného funkcionalismu. I když jde zřejmě o značný zkrat, přece jen, co pro vás brněnský funkcionalismus znamená? Jan Sapák: Přinejmenším jistoty. Dušan Urbanczyk: Spojitost s místem, kde jsme. Jde o stavby, okolo kterých jsme od mládí chodili, které na nás působily. Jan Sapák: Věřím v existenci estetiky, která je přítomna sama o sobě jako biologicky vnímaná. lidmi i mravenci. U dobrých funkcionalistických staveb vnímáme jejich řád a harmonii, aniž bychom k tomu museli být vzdělaní. Čistota a vyváženost nemůže zůstat nezaznamenána. Jindřich Škrabal: Pro nás je to uhrančivé období tím, že architektura byla spojena s obecným rozkvětem, přítomností kultivovaných klientů. Jan Sapák: To cítí i cizí návštěvníci, architekti z celého světa. V naší prácí však nejde o bezduché opakování formálních prostředků a projevů předválečného funkcionalismu. Miroslav Masák: U vašich staveb se setkáváme s jistou výrazovou zdrženlivostí, ti, co vás nemají v lásce, mluví o "dietní architektuře". Naše neklidné, k individualismu a ke zpochybňování všech jistot přikloněné století, nevzhlíží k odkazu klasické architektury, která vycházela z hledání typů, univerzálně platných zákonitostí, z řádu. Je "přísnost a obyčejnost" vaší architektury motivována vaší vnitřní potřebou řádu? Aleš Burian: Ano, hledáme osnovu, nazveme-li to řádem, pak hledáme řád, jasné založení kompozice, srozumitelnost. Petr Pelčák: Je-li architektura formováním hmotného světa, pak musí mít řád. Tomáš Rusín: Ale programový chaos, dekonstruktivismus, také hovoří o řádu. Jan Sapák: Neřád je touha překvapit za každou cenu, zaskočit člověka, to jednou zase skončí. Petr Pelčák: Způsob řádu, pořádku je jen jeden, má jen různé modifikace, je různě naplňován. Naše hledání pevné půdy pod nohama vychází z přesvědčení o tom, že není "všechno možné". Jen řád však nestačí, mohl by končit v koženosti schémat, v impotenci, v oddanosti doktrínám. Jan Sapák: Důležité je, že jde o řád současný, námi cítěný, klasický řecký řád se uzavřel, ten už nemůže být oním řádem naší společnosti. Miroslav Masák: Nedávno jsme viděli novou Pianovu galerii v Bazileji, poučenou, harmonickou stavbu s běžnými stavebními materiály, kombinaci "nové jednoduchosti" s neformálními, funkčními prvky high technology. Inspiruje vás tato nová kombinace? Dušan Urbanczyk: Mně to připadá přirozené využívat nejnovější technologické prvky. Petr Pelčák: Relativita technologického vývoje se podstaty architektury nedotýká, architektura je nezávislá na top technology. Tomáš Rusín: Kombinace, kterou jsme v Bazileji viděli, je přirozená a nutná u některých staveb, u letišť, nemocnic, dopravních uzlů i u galerií výtvarného umění. Těmto stavbám rozvinutá technologie svědčí, vnáší do nich nové kvality, nový rozměr. Ivan Wahla: Já myslím, že jde o ještě o něco jiného. O přiznaný odpor k agresivitě, o vyšší míru ohleduplnosti. Snaha o respektování všech požadavků, všech aspektů architektonického návrhu vede k mírnějšímu a ohleduplnějšímu projevu. Petr Pelčák: Vidíme to i u nás. lepší příklady architektury naší generace vycházejí z kontextu, jsou méně virtuózními sólokusy, více uvozují okolí. V tomto smyslu jsou více ohleduplné. A tak u někoho mohou vyvolat podezření z nedostatku invence nebo odvahy. Miroslav Masák: Když Kenneth Frampton poukazoval na příklady finské, francouzské, japonské a katalánské architektury, uváděl různé motivace vzniku výrazné "regionální" architektury. Myslíte si, že existují reálné podněty probouzející skrytou potenci regionů? Dušan Urbanczyk: Architektura naší první republiky je jedním takovým příkladem. Obecný společenský a hospodářský rozvoj se stal podnětem rozvoje české architektury. Rozdílná hospodářská situace v sousedním Rakousku takový rozvoj neumožnila. Jan Sapák: Jistě je možné mluvit o vlivu bohatství, množství peněz, které ovlivňují kvalitu stavění. Peníze mohou být společným jmenovatelem i ostatních uváděných podnětů. Petr Pelčák: Já myslím, že ony podněty jsou subtilnější. Jan Skácel říkával, že nepíše básně, že se jen snaží zachytit to, co existuje, že je jen zaslechne a zapíše. I v dobách úpadku se rodí vrcholné umění. Jedním takovým impulsem může být atmosféra doby, tak jak tomu bylo i u vzniku Obecního domu. Dušan Urbanczyk: Já myslím, že Kenneth Frampton mluvil o podmínkách, o krajině, podnebí, tradicích, podobných potřebách a postojích a o jejich vlivu na podstatu a výraz moderní architektury. Ty čtyři různé impulsy patří do této kategorie. Aleš Burian: Ale Frampton nemluvil o regionální architektuře, ale o místech, kde se setkal s výrazně vyšší kvalitou architektury, o ohniscích jejího vzniku, což uváděl v souvislosti s kultem hvězd, jako jeho protipól. Miroslav Masák: Ale mluvíme-li o střední Evropě, můžeme užít myšlenky Gyorgy Konrada, který chápe středoevropský region jako "určitý stav mysli". Ztotožňujete se s jeho názorem? Petr Pelčák: Záleží na tom, jak máme rozumět pojmu region či regionální. Architektura jako univerzální disciplína může být jenom modifikována. Architektura, pokud je emancipovaná, nemůže být záměrně regionální. Aleš Burian: Bude-li se někdy znovu mluvit o brněnské architektuře jako o určitém fenoménu, pak to bude spíš vlivem prostředí, vzájemným ovlivňováním lidí žijících a pracujících ve stejné lokalitě. Vlastně ano, může jít o určitý stav mysli. Petr Pelčák: Existuje skupina, souručenství s energií, s určitým potenciálem. Ta však musí mít příležitost mnohých realizací. A potom půjde o to, jak se podmínky i potenciál udrží pod kontrolou. Aleš Burian: Podobnosti našich staveb, například v malé kreativitě, která je mám vyčítána, jsou především reakcí na domácí podmínky. Petr Pelčák: Z termínu "kreativita" není nutné mít strach, ta musí být vždy součástí architektovy práce. Problém je spíše v tom, že je dnes užívána spíše tam, kde jde o bezbřehost, o návrhy, u kterých postrádáme základní pravidla. O to nám nejde, nás zajímá hledání rovnováhy. To je skutečně vzrušující. Jindřich Škrabal: Zajímá nás vyváženost nového a ověřeného. Ctižádosti a ohleduplnosti, invence a přiměřenosti. Ale to určitě neplatí jen pro náš region a pro naši generaci. Miroslav Masák: V očích odborné veřejnosti patříte stále k "nejmladší generaci" architektů. Cítíte na sobě tlak svých mladších partnerů, konkurentů, je na obzoru nějaký nový Obecní dům? Petr Pelčák: Já si myslím, že ne. Rok 1989 byl souhrou výzvy a připravenosti. My jsme byli připraveni. Podobnou připravenost nebo cílevědomé úsilí u mladší generace nevidím. Ivan Wahla: Pravda je, že dnes se ještě nezformovala podobně velká skupina mladých architektů. Ale úroveň dnešních diplomantů je mnohem vyšší než byla naše. I jejich rozhled. Bude to jenom otázka času. Jindřich Škrabal: Ani my jsme zpočátku netvořili kompaktní skupinu. Ale všichni jsme postupně nastřádali podobné zkušenosti, všichni jsme projevili shodnou vůli. Antonín Novák: Vznik takové skupiny je závislý na existenci a na cíleném vynaložení energie, kterou jste měli. Já jsem absolvoval později než většina z vás, v mém ročníku podobná energie scházela. Jindřich Škrabal: Já jsem se s určitým tlakem, s jistým napětím setkal. Mladší architekti si myslí, že Obecní dům je sdružení, které ovládlo trh, které si rozděluje brněnské zakázky. I když mnozí současní absolventi fakulty s námi denně bezkonfliktně spolupracují, určitý odstup mezi námi je. Když jsem jednou odcházel z ateliéru na schůzi Obecního domu, zaslechl jsem mezi dveřmi poznámku. "Jurský park má sjezd". Rozhovor se uskutečnil v pondělí 24.3.1997 ve večerních hodinách.